Za nevládní ražby lze považovat takové ražby, které nebyly vydány centrální státní autoritou (panovníkem či vládou), ale jinými subjekty, které k této činnosti měly oprávnění (obdržely mincovní privilegium od panovníka) nebo disponovaly určitou mírou autonomie. K takovým subjektům patřily především šlechtické rody nebo jednotliví velmoži, církevní instituce, kláštery, svobodná města a u nás též jednotlivá slezská knížectví, která i přes určitou samostatnost a svébytnost vždy tvořila součást českého království. Nevládní ražby plnily funkci regulérního směnného prostředku a neměly charakter nouzových platidel.
Mincovní právo (mincovní regál) byl jedním z hlavních zdrojů panovníkových příjmů, pouze panovník měl totiž právo vydávat mince, a tedy i čerpat zisk z této ražby. Významným osobám, institucím či městům uděloval panovník trvale nebo jen dočasně mincovní privilegia, která však představovala pouze odvozené mincovní právo. Noví vydavatelé museli razit nominály ve stanovené hmotnosti a jakosti a nemohli ovlivnit stávající, panovníkem stanovený měnový systém, přináležel jim však případný zisk z ražby vlastní mince, kterou realizovali buď v mincovnách, nacházejících se v jejich majetku, nebo v mincovnách vládních.
Motivací soukromých vydavatelů, ať už to byli význační členové šlechtické nobility, církevní hodnostáři či instituce, vladaři ve slezských knížectvích, představitelé měst a jiní, k ražbě vlastních mincí byla zpočátku snaha o vnějškovou reprezentaci. Zároveň však později usilovali i o realizaci ekonomického profitu, pokud ovšem k tomu měli příhodné podmínky, spočívající například ve vlastnictví dolů na drahé kovy a vlastních mincoven.
V 16. století se vzrůstající mocenskou emancipací šlechty, a to politickou i ekonomickou, začali nejbohatší a nejvlivnější velmožové té doby intenzivně usilovat o možnost razit vlastní mince a prezentovat tak vznešenost, výlučnost a důležitost své osoby a prestiž svého rodu. V letech 1519/20-1528 razil Štěpán Šlik (*1487-1526) se svými bratry stříbrné mince v Jáchymově, rovněž začátkem 16. století začali mincovat v niské mincovně převážně zlaté mince vratislavští biskupové a své vlastní mince začalo vydávat i samotné město Vratislav. Od 20. let 16. století razil v minsterbersko-olešnickém knížectví vlastní zlaté mince Karel I. (*1476-1536), vnuk českého krále Jiřího z Poděbrad, mezi lety 1540-1548, razil v Kladsku zlaté a stříbrné mince Jan z Pernštejna (*1475-1548), zvaný „Bohatý“, který se souhlasem Ferdinanda I. využil mincovního práva vážícího se ke kladskému hrabství. Od poslední třetiny 16. století mincoval v Krnovsku Jiří Bedřich (*1539-1603), či v Těšínsku Václav III. Adam (*1524-1579), v 80. a 90. letech 16. století razili dukáty a jejich násobky Vilém (*1536-1592) a Petr Vok (*1539-1611) z Rožmberka ve slezských Rychlebech, které Vilém koupil od vratislavských měšťanů snad právě proto, že s ním bylo spojeno prestižní mincovní právo. Roku 1607 získal i mocný Karel z Liechtensteina (*1569-1627) od Rudolfa II. (1576-1611) mincovní privilegium a od roku 1614 razil v Opavě vlastní zlatou a stříbrnou minci, o rok později, v roce 1608, bylo uděleno mincovní právo olomouckým biskupům, takže kardinál František Dietrichstein (1599-1636) mohl v roce 1613 ražbou vlastní biskupské mince zahájit pozdější nepřetržité mincování olomouckých biskupů v Kroměříži. Rovněž Albrecht z Valdštejna (*1583-1634) se chtěl prezentací vlastní mince společensky vyrovnat nejpřednějším velmožům království. Od roku 1626 začal razit mince se svým portrétem v Jičíně, třebaže privilegium mincovního práva obdržel od Ferdinanda II. (1619-1637) až o dva roky později. V letech 1629-1631 pak razil mince i ve své druhé mincovně, v Zaháni, kterou však na rozdíl od jičínské neprovozoval ve vlastní režii.
Od konce 16. a zejména pak počátkem 17. století začaly u soukromých emitentů při ražbě vlastní mince postupně převažovat důvody ekonomické, neboť rozvinuté mincovnictví přinášelo hospodářský zisk, který byl v rozbouřené době třicetileté války vždy vítaný. Mince, zejména drobné nominály, v početných emisích tak mnohdy nezanedbatelným způsobem doplňovaly vládní oběživo v dané oblasti. Běžnou součástí oběživa v Čechách konce dvacátých a třicátých let 17. století byly např. valdštejnské tříkrejcary z Jičína i Zaháně, ve Slezsku to od poloviny 17. století byly početné a nominálově bohatě rozvrstvené mince lehnicko-břežské, virtembersko-olešnické a těšínské. Většinou to byly mince nižší jakosti a hmotnosti, avšak zlaté a velké stříbrné ražby, které vzešly ze slezských knížecích mincoven, byly všeobecně uznávány jako spolehlivý směnný prostředek. Rovněž biskupská mincovna v Kroměříži, produkovala skutečně velké množství nejrůznějších nominálů, stříbrných i zlatých, které od konce 17. a zejména pak v první polovině 18. století fakticky tvořily doplněk vládních mincí především na Moravě. Byly to v první řadě ražby Karla II. Liechtensteina (1664-1695), Karla III. Lotrinského (1695-1711), jehož krejcarová mince, občas značně nekvalitní, v masovém měřítku zaplavovala trh, a konečně tolary a jejich díly Wolfganda Hannibala Schrattenbacha (1711-1738).
Od poloviny 18. století však začal převládat trend postupného omezování „masové“ ražby drobných mincí ve prospěch velkých zlatých a stříbrných nominálů honosného charakteru. Tento trend, který lze pozorovat např. na mincích posledních Šliků, Dietrichsteinů, Schwarzenberků, Fürstenberků, Colloredo-Mansfeldů aj., vyvrcholil pak v samém závěru 18. století, kdy šlechtické rodové ražby byly zastoupeny pouze ojedinělými kusy. Ve stejné době rovněž olomoučtí biskupové nadále využívali mincovního privilegia jen k ražbám několika málo nominálů, které nemohly plnit funkci peněžního oběživa, ale byly ryze prestižní záležitostí. K takovýmto ražbám lze počítat i mince dvou posledních olomouckých arcibiskupů Antonína Theodora Colloredo-Waldsee (1777-1811) a Jana Rudolfa (1819-1831), arcivévody rakouského, které vznikly ve vídeňské mincovně. Nástupce Jana Rudolfa, arcibiskup Ferdinand Maria hrabě Chotek (1832-1836), již povolení k ražbě mincí nedostal, a tak olomouckým biskupům zůstala nadále pouze výsada ražby intronizačních medailí. Bylo to do jisté míry způsobeno centralizačními tendencemi habsburských panovníků, kteří nechtěli připustit cizí participaci na tak důležitém odvětví státní ekonomiky, jakou bezesporu státní peněžnictví je.
Výtvarné ztvárnění nevládních mincí záleželo výlučně na rozhodnutí nového emitenta, na mincích bývaly rodové znaky, znaky církevních institucí a měst, jména vydavatelů, objevovaly se náboženské motivy, patroni, kříže apod., obrazová variabilita byla velmi rozmanitá. Někdy se soukromé motivy objevují v kombinaci s obrazem odkazujícím na vládnoucí dynastii (poprsí panovníka) nebo na státní útvar (svatý Václav, český lev). Rovněž úroveň výtvarného zpracování mincí byla různorodá, avšak zejména u hrubších mincí zlatých a stříbrných jde o kusy umělecky velmi dobře ztvárněné, neboť právě na vlastní obraz na minci kladli jejich vydavatelé v zájmu vlastní reprezentace důraz. Všechny soukromé nevládní ražby patří dnes k sběratelsky velmi vyhledávaným a ceněným mincím, a to také proto, že jejich ražba, ať už jednotliví vydavatelé zamýšleli cokoliv, nebyla v žádném případě tak početná jako ražba vládní.
Ve sbírkách numismatického oddělení Národního muzea se nachází kolekce bohemikálních nevládních ražeb, která čítá na čtyři a půl tisíce mincí. Jsou v ní zahrnuty jak mince z tzv. základní sbírky, tak mince z různých soukromých souborů (např. Chaurova sbírka), které se nacházejí ve fondech numismatického oddělení NM. Jsou to převážně mince tolarového období, jejichž vydavateli byli zástupci šlechtických rodů, měst, církevních institucí a slezských knížectví. Najdeme zde mince sloužící k běžným směnným účelům, a to jak mince vyšších zlatých či stříbrných nominálů, tak mince drobné.Kolekce se však může pochlubit i krásnými a velmi vzácnými kusy reprezentativního charakteru, které se v oběhu vyskytovaly jen velmi sporadicky, dokonce i naprostými unikáty, jako jsou dva tolary vydané Jeronýmem Šlikem (*1494-1551) či dva rožmberské, zřejmě zkušební tolary z roku 1587.